Vzácná setkání

Vánoční svátky jsou časem setkání a my jsme se vydali navštívit matičku Prahu

Vánoční svátky jsou časem setkání a my jsme se vydali navštívit matičku Prahu. Máme jí moc rádi. Já stále žiju v přesvědčení, že i kdybych poznal většinu světových metropolí, tak Praha je více kouzelná a stejně by mě byla nemilejší. Snažím se klukům při procházce na ošlapaných kostkách v úzkých uličkách vysvětlit, že tohle v Americe nemají, protože jejich historie je mnohem kratší. Že tohle si v Číně nepostaví za žádné miliardy a další nádherná evropská města nenávratně zničila druhá světová válka. Myslím si, že mě berou s reservou pubescentní nedůvěry, ale semínko jsem snad zasel. 

Toulali jsme se starou Prahou. I ten Karlův most byl zase krásný a jasná obloha a zářící sluníčko nablýskaly panorama Pražského hradu. Svatostánek vedle Klementina jsme míjeli zrovna, když ho otvírali pro věřící. Ne nebyla to náhoda, to byl tentokráte náš hlavní cíl naší pražské anabáze. Kostel Nejsvětějšího Salvátora a liturgie faráře akademické farnosti Tomáše Halíka.  

Jsem přísný v úsudku a opatrný v očekávání. Ale stalo se tak, jak jsem doufal. Monsignore Halík měl nádhernou promluvu. Jasné, srozumitelné, přímé sdělení. Komprimovaná moudrost ve výkladu zdánlivě „obehrané písničky“. Tak vzácné, pokorné souznění hluboké spirituality duchovního, v kombinaci s mimořádnou vzdělaností profesora Filolosofické fakulty University Karlovy. Zvláště ta schopnost čist mezi řádky – intra lineas. Nemám rád obřadnický přístup, který zavrhuje otázky a nepřipouští pochybnosti, vždyť pochybnost je sestra víry a co je bez chvění, není pevné 

Dalším charakteristickým rysem letošního laureáta Templetonovy ceny je odvaha. Nebojí nazývat věci pravými jmény a za svými názory si pevně stát. V přímluvách vzpomněl i na Ukrajinu trpící Ruskou agresí. Patří k lidem, kteří by asi neuspěli ve volbách, protože konsum většina preferuje povrchnost a populismus.

Samozřejmě jsem nemohl po skončení bohoslužby jen tak odejít. Chtěl jsem se s panem profesorem osobně setkat a jak jsem posléze zjistil, nebyl jsem zdaleka  sám. V nádherné zákristii, rozlohou asi jako vesnický kostelík, ano i s oltářem, a nádherným barokním nábytkem, se zdravil s mnoha lidmi  přátelsky s nimi diskutoval. Vydržel bych tam dlouho. Samozřejmě nebyl prostor k delším disputacím,  a nepřipadalo mi vhodné ho zdržovat, ale pár slov, podání ruky,  podepsání knihy a společná fotka vzbudila ve mne pocit obdarovaného. 

V zákristii byl s námi, alespoň symbolicky na fotografii i náš pan president Václav Havel. Inu vybraná společnost. Vzácná. 

Po duchovní posile jsme se vydali na Staroměstské náměstí. Vyměnili jsme obsah podstaty za lesklé pozlátko Vánočních svátků. Je to jiné pojetí, ale to je taky dobře. Takže jsme se protlačili davem, prohlídli stánky v kulisách Staroměstské radnice a Týnského chrámu, ochutnali trdelník i něco masitého a  apoštolové na  orloji  nám  pokynuli na  cestou domů. Bylo to hezké odpoledne a hlavně jsme byli jako rodina spolu.