Státní svátek 28.řijna - den vzniku samostatného československého státu

Pomoc v nouzi je přirozená, samozřejmá a nutná. Ale občanství státu a občanská práva se nemohou rozdávat jako balená voda na peróně. To je obscénní autodestrukce uspořádání Evropy, kterou naši předkové tak bolestně a komplikovaně vybudovali, na základních hodnotách humanismu a tradic. A v Evropě je tradiční křesťanství a desatero. Držme se toho. I v těchto stínech je přínosné a důležité připomínat se 97. výročí vzniku našeho státu, pro který přineslo tolik čestných lidí oběti nejvyšší.

Část první : Mým národům!

Bylo Mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránil Svoje národy před těžkými obětmi a břemeny války.

V radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto.

Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci, k zabezpečení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče.

Těmito slovy začínal manifest Jeho c.a k. Apoštolského veličenstva Františka Josefa a fakticky započala Velká válka. Pro české politiky to znamenalo, že dlouholeté úsilí o národní uznání a svébytnost v rámci Rakousko-Uherské monarchie padlo vniveč a dosažené dílčí úspěchy byly rázem anulovány. Češi byli degradování na jednu z etnických skupin plnících rozkazy válečné mašinérie. Započalo se poslední a dramatické dějství před velkým finále, před vznikem samostatného státu. I pro T.G. Masaryka to byla zlomová doba. Musel rasantně přehodnotit svoje dosavadní postoje a cíle. Trefné přirovnání použil Masaryk ve svém posledním vystoupení v Říšské radě, ve kterém Habsburské mocnářství přirovnal k nešťastníkovi, jenž jakýmsi nedopatřením spolkl deštník a nyní je posedlý obavou, že se v něm deštník rozevře – a tak se raději ani nepohne! Masaryk usiloval celý svůj politický život ve vídeňském parlamentu o modernizaci Rakouska na federaci rovnoprávných národů. V tu dobu pochopil, že monarchie je nereformovatelná, je odsouzena ke stagnaci, zániku nebo v souladu s výrokem německého císaře Viléma spadne jako zralá hruška do klína Prusku. A Němci se s Čechy nebudou bavit, ale tvrdě s nimi zúčtují, prorokoval ministerský předseda Körber. Nyní musel místo obrany vyhlásit útok za samostatnou republiku. Byl morální autorita, šel příkladem.

Když se před vánocemi 1914 loučil s rodinou, bylo mu 65 let. Bral si sebou Komenského Kšaft a Bibli. Nesl těžké břímě a přinášel oběti, jako český národ. T.G.M byl odsouzen v nepřítomnosti k smrti za velezradu, police pravidelně prováděla prohlídky a předvolávala k výslechům paní Charlottu, syna Jana odveleli na frontu, syn Herbert tragicky zemřel, do vězení byla uvržena dcera Alice.

6. července 1915, při pětistém výročí upálení Mistra Jana Husa, vystoupil v Ženevě s projevem, ve kterém vyhlásil zahájení československého odboje: „ Pokud zachováme pasivitu, ztratíme úctu nejen Evropy, leč především sebeúctu - ani pes se nedá tak beztrestně bít!“ Za čas se k němu připojili jeho žáci Edvard Beneš a Milan Štefánik. Společně vypracovali program, který presentovali a prosazovali všemi dostupnými způsoby a prostředky v západní Evropě i Americe.

Není v možnostech, ani cílem tohoto textu dále a podrobněji popisovat události a dění oněch let válečných. A bylo by toho tolik zajímavého a poučného v souvislostech, např. s anabází legionářů, bolševické revoluce, odsouzení Karla Kramáře a Aloise Rašína k smrti, když jenom amnestie po smrti Františka Josefa jim zachránila život, o jednáním s presidentem USA Wilsonem, který 18. října 1918 odmítl kompromisní nabídku císaře Karla a ztotožnil se s Masarykovým Prohlášením nezávislosti, čímž vlastně Rakouské mocnářství zaniklo. Dne 28.října, po 17.hodině vydal Národní výbor v Pánském klubu pražského Obecní ho domu Zákon o zřízení samostatného československého státu, který byl obratem ručně přepisovanými telegramy rozesílán všem okresním výborům a obecním úřadům. Velká válka, jak byla současníky zvána, skončila oficiálně až 11. listopadu 1918.

Část druhá : Dvě podoby bídy

V oněch zimních měsících roku 1918 byli lidé rádi za svoji republiku. Neříkali Československá republika, ale Naše republika. Ale především byli válkou vyčerpaní, zbídačení, utrápení hladem a nemocemi. Každá rodina o někoho přišla na frontě nebo na tuberkulosu, strachovali se o ty, co se ještě z války nevrátili. A chřipková epidemie pojmenovaná španělská, ještě množství obětí, hrůzu a utrpení vytrumfovala. Také první roky nového státu ve válečných ruinách byly velmi kruté a těžké. Tehdejší sociální nejistoty jsou optikou dnešní generace zcela nepředstavitelné.

„ Přál bych si, aby nám Bůh dal třicet, padesát let nerušeného vývoje, a pak už se ničeho nebojím“ předpovídal Masaryk a lidé mu věřili. Republice to osud nedopřál a sevřel naše národy do kleští fašistické a po té komunistické diktatury. Ty doby temna, spolu s etapou mafiánského kapitalismu 90. let i současnou degenerací z blahobytu, spolehlivě poškodily u Čechů, mimo jiné, také mozkové centrum přirozené úcty a respektu k našemu státu, České Republice. A někteří nejvyšší představitelé naší státnosti svou ubohostí a buranstvím tuto tendenci legitimizují.

Žijeme také v bídě, ale ne materiální, ale duchovní. Klaníme se prázdným hodnotám, pozlátkům, ztrácíme víru a uctíváme modly konsumu jako Áronovo Zlaté tele. Nejsme ochotni přijmout zodpovědnost, nedělat dluhy, přinést byť jen ty symbolické oběti. Nechce se nám ani přemýšlet, protože i to bolí. Obrůstáme plísní bulváru, zpravodajství skandálů a černé kroniky. Individualita, vzdělanost, pracovitost a úspěch se nenosí. Pro elity národa máme úšklebek nepotřebnosti.

Prožíváme (prožíráme) čas největší všeobecné materiální hojnosti v dějinách nejen státu, ale celé historie. Ale všeho do času! Jsme a budeme vystavení mnoha zkouškám a zúčtováním a bude záležet také na nás, jak obstojíme.

Osudovou hrozbou současnosti pro náš stát a civilizovaný svět je agresivní Rusko s arzenálem atomových zbraní. Žalostně tuhá kombinace duchovní i materiální ubohosti a bídy povede k pnutí, které bude za nedlouho potřebovat další vnější viníky a nepřátele. Jsme malí a v dosahu. Velkou zdrženlivost směrem na východ doporučoval Masaryk a Edvard Beneš na sklonku života varoval, že „Rusům v politice nikdy nevěř. Lhaní a porušování dohod považuji za politické umění.“ V době mediálních manipulací a cílených útoků na sociálních sítích buďme bdělí a mediálně gramotní.

Infiltrace islámských uprchlíků do Evropy bez vyžadování a dodržování pravidel je další nebezpečí. Evropským představitelům ochabla mozková kůra, když nejsou schopni rozeznávat mezi právy lidskými a občanskými. Pomoc v nouzi je přirozená, samozřejmá a nutná. Ale občanství státu a občanská práva se nemohou rozdávat jako balená voda na peróně. To je obscénní autodestrukce uspořádání Evropy, kterou naši předkové tak bolestně a komplikovaně vybudovali, na základních hodnotách humanismu a tradic. A v Evropě je tradiční křesťanství a desatero. Držme se toho.

I v těchto stínech je přínosné a důležité připomínat se 97. výročí vzniku našeho státu, pro který přineslo tolik čestných lidí oběti nejvyšší.

Přál bych si, aby si více spoluobčanů uvědomilo, že vše je pomíjivé. Že škodlivější než aktivita těch zlých je lenost a pasivita těch rádoby dobrých. Že chránit dostatečnou míru demokracie, svobody a státní suverenity je nikdy nekončící nutnost a boj. Boj nás všech. Záhonek na zahradě taky plejeme, i když víme, že plevel vyroste znovu.

Pro mne jsou 28. říjen a 17. listopad nejdůležitějšími státními svátky, mimořádně aktuálními a potřebnými symboly. Naší nadějí. Našim svědomím.