Les je pes a to je přítel člověka

(Rozhovor pro Novinky, září 2012) Když ve známé pohádce sháněli sultánovi rádcové doktora pro churavou princeznu, dostali jasné zadání. Najít někoho, jenž má na začátku jména Dr. S uspokojením přivedli k vladaři z dalekých krajin drvoštěpa, který ale princeznu nakonec uzdravil, jak všichni víme. Znám ale jednoho drvoštěpa, který je opravdu doktor. Dr. Radek Černý ze Žďáru nad Sázavou. 

Když ve známé pohádce sháněli sultánovi rádcové doktora pro churavou princeznu, dostali jasné zadání. Najít někoho, jenž má na začátku jména Dr. S uspokojením přivedli k vladaři z dalekých krajin drvoštěpa, který ale princeznu nakonec uzdravil, jak všichni víme. Znám ale jednoho drvoštěpa, který je opravdu doktor. Dr. Radek Černý ze Žďáru nad Sázavou.

Když jsme spolu naposledy hovořili, zmínil jste, že volný čas trávíte v lese. Zeptal jsem se, jestli rostou, a vy jste tolerantně odpověděl, že je sucho a trpělivě jste mi vysvětlil, že do lesa nechodíte na houby, ale pracovat - protože vás to baví. Jak jste se k tomu dostal?

„To je jednoduché. Dostal jsem po dědovi les, a druhým důvodem jsou patrně i ty sedlácké geny. Jsem z dědiny a táta nás vedl k práci. Od útlého věku jsem pomáhal připravovat dřevo na topení pro nás i pro babičku s dědou. Víte, práce v ortopedické ambulanci je namáhavá spíše duševně. Vyčerpávající bývá množství pacientů, komunikace s některými lidmi a permanentní odpovědnost. Dalo by se říci, že mimo operační sál mám sedavé zaměstnání bez fyzické námahy. Většina kolegů to řeší sportem, no a mě baví práce v lese a jsou to i životní zkušenosti.“

 Něco jako škola života?

„No jasně. Učí vás to například i pokoře, úctě a trpělivosti. Opravdu, když se nad tím zamyslím, je to kombinace zábavy, poučení i vytváření trvalých hodnot, všechno dohromady. Na jedné straně je velkou výhodou, že vidíte hned výsledky své celodenní práce. Vyčištěný kus lesa, zasázené stromky, kousek štůsu se dřevem na zimu. Na druhou stranu je jasné, že spoustu věcí neděláte pro sebe. Ty stromky, co jsem na jaře zasázel a na podzim natřu proti okusu zvěře, už já kácet nebudu. Ale dělá mi dobře pocit, že tady po mně něco zůstane.“

Bylo by možné některé návyky a zkušenosti z práce v lese přenášet do vaši lékařské, či politické kariéry?

„Jistě, zvláště ta trpělivost a fakt, že nemůžete mít všechno hned. Pokoru, že neporušíte větru a dešti, a když vám zimní vichřice udělá škodu, musíte to přijmout, a dál trpělivě pracovat. Spojující je i úcta k přírodě a k tradičním hodnotám v našem kraji. Tím nemyslím termín samosprávný celek Kraj Vysočina, ale naši krajinu, doslova rodnou hroudu. Na Vysočině žijí lidé především v malých obcích stále blízko k přírodě, nemáme tady žádná velkoměsta a mít ani nebudeme. Proto hodnotím jako pošetilé snahy, mít v Jihlavě biskupství, nebo fakultní nemocnici, universitu a já nevím co ještě. S pokorou a vděkem se držme našich tradic a rozvíjejme ty hodnoty, které nám byly svěřeny. Ať přetrvají pro naše děti a vnuky.“ 

Děkuji za rozhovor.